Příběhy naše i zvířecí

Příběhy naše i zvířecí

Osm statečných na cestě do Boskovic

Tak se náš šéf Broňa konečně rozhoupal a zorganizoval po dlouhé době puťák. Chvíli to sice vypadalo, že zrovna on nebude mít na kom jet, ale nakonec mu naše hodná kamarádka, čerstvá mamina Draha, jednoho „úžasného“ koníka půjčila. Byl pátek a poslední pracovní verze naší sestavy byla: Broňa, Martina, Lenka malá, Šárka, Blanka, Jelen, Vojta, Kalík. Zázemí nám měli tvořit Lenka velká, Saňouš a Martin Sedlář. Pracovní verze říkám proto, že ještě do odjezdu se neví, kam se vůbec jede, kdo a v jakém stavu na kom jede a hlavně v kolik se jede. Je to vždycky velká švanda. Ale jak zní známé pořekadlo: Změna je život.

A máme tu sobotu desátou hodinu ranní. To je čas našeho srazu. Moc nás tam není, ostatně jako vždy trousíme se jak šváby na pivo (nebo spíš po pivu), ale v půl jedenácté už jsme všichni na značkách, připraveni jít vstříc dobrodružství. Téměř všichni. Jeden opozdilec přece jen chybí. Ale už ho vidíme v dáli – Už přijíždí poslední kovboj – Kalík a jeho Fatima. Ale ejhle, místo ladného seskoku předvede nejisté slezení a pajdá si s bolestivou grimasou sednout. Hned za domem jeho kobylka uklouzla na blátě, oba spadli a ona mu přilehla nohu. Prostě smůla. Dělá hrdinu a chce jet, ale v důsledku bolesti dostává rozum, volá pro odvoz kobylky a my řešíme, jak ho dopravit do špitálu. Nakonec dostává Martin pokyn nepouštět ho z auta dřív než u doktora a už s ním frčí do Boskovic do nemocnice. Tady jeho cesta na chvíli končí, držíme mu všichni pěsti, ale ještě o něm uslyšíme… o jednoho míň vyrážíme.  Puťák je ve znamení pohody. Občas si přiťukneme na zdraví a veselou cestu, jak dokazuje malá Leňa, je to opravdu veselá cesta. Frajerka se rozhodne, že v klusu projede s Carmen mezi takovými těmi velkými kulatými balíky sena. Škvírka je tam sotva pro koně, což si uvědomuje pozdě. Má totiž ještě svoje nohy, které jí tam přebývají. Odvážně si rozrazí cestu, balíky od sebe odskočí, všichni zíráme. Carmen, ta je v klídečku, ale Leňa se šklíbí bolestí. Kotníky bolí trochu více než je zdrávo. Ale odvážně pokračuje v cestě. Chvíli doufá, že nebude muset do školy, ale to neprojde, ať se šklebí, jak se šklebí. Trochu se nám cesta zkomplikuje, když Broňa dostane nápad a my jako vždy jdeme slepě za ním, jak ovce na porážku. Slyšel a kdysi i prý viděl krásné údolí, kterým se dostaneme ze Sloupu do …………. Chvíli to vypadá, že budeme bloudit až do večera. Uklidňuju všechny, že mám mapu, ale skočili mi na to jen na chvíli. Jo jo, nemám zrovna pověst zodpovědné. Zkusila jsem to, abych je uklidnila. No nic. Nakonec se Broňa našel, i když tomu sám nevěřil. A údolí stálo opravdu za to. Samé krásné dlouhé louky. A tak jsme cválali a nemohli se toho nabažit. Bomba. No k Boskovicím a Boskovicemi se cesta trochu vlekla, ale vedení jsem se ujala já a neomylně všechny vedla ke kýženému cíli, což byla krásná stylová dřevěná chata (ke které nám bohužel nesvěřili klíč – ani se mimochodem nedivím) pod Boskovickým westernovým městečkem. Už je na dohled a od ní na nás mává mamina Draha, která nám přijela ukázat svého „mimozemšťana“ a zkontrolovat si Churada, kterého půjčila Broňovi, jestli ještě vůbec žije.

Broňa velí stylový příjezd. Udělat lajnu a jít s koňmi hlava. Chvíli se to daří, ale já to samozřejmě dlouho nezvládám, čímž ho vytáčím k nepříčetnosti. Jsem to prostě já. Odsedláváme, napájíme koně, zjišťujeme chaos s auty, krmení je jinde než mělo být – chyba v managementu (management = Broňa) a dáváme koníky do zeleného výběhu. Pak mi Draha dává chovat „mimozemšťana“. Bojím se, ale „mimozemšťan“ je odolný a stává se odpolední atrakcí. FOTO fakáč. Jako odpolední atrakce funguje i Kalík, který už je zpět z nemocnice a vítá nás také. Má ale něco navíc. Takové dva fofr klacky. No jo, teď je z něho pajda s berlemi a všichni se přizpůsobujeme jeho rychlosti hlemýždě. Nemůžeme ho přece nechat dobíhat.

A jdeme do westernového městečka do saloonu večeřet a řádit. Jako překvapení nám holky Saňouš a Lenka velká vezou babičku Sotolářovou s dědečkem a už jsme kompletní. Ocitli jsme se na divokém západě a taky se podle toho chováme. Drsně a stylově. Vojta se pohádá, samo že na oko, s Broněm a už Broňa letí ze saloonu v kotrmelcích do té největší kaluže. Další překvapení je Broňův kamarád, Mistr republiky v bičování a tak samozřejmě všichni zkoušíme, co dokážeme. Po tmě nebezpečný, ale je sranda. No a když už hraje kapela, musíme přece tančit. Večer končíme patřičně omámeni alkoholem a ten „nejstřízlivější“ Vojta nás odváží spinkat. Šlape na pedály a malá Lenka točí volantem. Mezi stromy je to docela adrenalin. Ještě, že to vidím jen já a ostatní jsou vzadu v klidu polehaní v dodávce. Konečně jsme dojeli a kde si kdo ustele, tam si lehne. Ještě kontroluju koně, jestli máme ještě na kom jet zpátky nebo razíme pěšky. Jsou tam a jsou spokojení. Jediný Vojta je nějak mimo a všechny postupně budí, že hledá matraci. Odchází ji ve dvě ráno hledat v olejáči a s telefonem a vrací se v pět bez olejáče a mobilu za to s velkým praskotem jako když se řítí stádo prasat. Říká mi uhni, je mi zima, ulehá vedle mě, obírá mě o spacák a ponožky a chrní jak mimino. Jak málo stačí ke štěstí. Ráno moc šťastný není. Olejáč se sice najde, ale mobil ne. Pobíháme, prozváníme, ale marně. Jdeme s Bláňou nakrmit koně a já zjišťuji, že moje Azalka kulhá na pravou přední. Volám dědečkovi, aby přijel vozíkem, že tady pro nás s Azalkou cesta končí. Jsme další odpadlíci.

Mezitím obvazuji, jako bývalý záchranář, ty marody – Kalíkovo koleno a kotník a malé Leni kotník. Domov invalidů. Přijíždí dědeček a zkoušíme naložit Azalku. Jdu na ni ťuťu muťu, s jablíčkem, pohoda, a ona mě má na háku. Pak nastupuje dědeček a je nekompromisní. Funguje to. Nastupuje a my frčíme směr domov. Vykládáme ji a frčíme za ostatníma do hospůdky na oběd. Sotva vyjedeme z ranče, telefon. Broňa. Zlomil jsem si nohu, přijeďte pro Churada. Trochu mě vyděsil, tak volám malé Lence. Samozřejmě kecá, jako vždy. Ale ne tak úplně. Churad kulhá, taky na pravou přední, tak valíme pro něho. Nechce nastoupit, dělám zase ťuťu muťu, tak se nikdo nediví. Pak dostává od šéfa sodu a nastupuje jako po másle. Jsem asi pro srandu králíkům. Ťuťu muťu nefunguje. Šárka půjčuje Broňovi koně a jede s námi autem. Užíváme si s nimi poslední hospůdku a frčíme na ranč. Ještě večer se jedu podívat zpátky k westernovému městečku do lesa, protože jsem si umanula, že ten mobil najdu. Prozváním a v tom tichu ho slyším. Sotva ho najdu, ukazuje se „baterie téměř vybitá. Zase má Vojta štěstí. Šťastný konec je ten nejlepší. A že jsme si to po dlouhé době zase řádně užili.

Ranč KopaninyRanč Kopaniny

 

 

 

 

 

Jak jsem na Kopaniny přišla….

Jmenuji se Lenka a Kopaniny jsem poznala úplně náhodou. V roce 2009 pořádal jistý Bronislav Sotolář akci Hnaní stáda. Byla úžasná, a když jsem odtamtud odjížděla, tak jsem myslela, že už toto místo, ani jeho obyvatele nikdy neuvidím. Znáte ten pocit, když poznáte skvělé místo, fajn lidi, máte s nimi spoustu zážitků, ale telefon si již nevyměníte a máte ten svíravý pocit, že už se nikdy nevrátíte? Tak ten jsem měla. A ejhle! Neuteklo ani půl roku a už jsem tam byla nastěhovaná s koníkem jménem Tiber, u kterého jsem chtěla, aby měl krásné stáří. No a tak se mi tam líbilo, že neutekly ani další 2 měsíce a už tam byli i moji další 2 koně – Azalka a Churad. Z mého rodného Ořešína jsme odjížděli „po kopytě“, tedy na koních, a stěhovala se se mnou Lenka Gachová s Trixim, na Churadovi jela jeho jezdkyně Jana a také se stěhovala kobylka Bowie, kterou koupil Broňa pro svoji dceru. Doprovodit nás jeli nejvěrnější z věrných ořešínských přátel. Jízda to byla vzrušující. Churad se zamotal do ohradníku na jedné louce, lekl se a jezdkyně spadla. No a už nikdy nepřišla. Zato druhá jezdkyně, která má Churada moc ráda a říkáme, že jsou uvnitř stejní, za ním začala jezdit. (copak naše Dadu..pozn. redakce)

To jsem vůbec nečekala a jsem za to moc ráda. Ač občas bojují, tak k sobě patří. A přestože také již spadla, zůstala mu věrná. No a tak jsem byla se všemi třemi koňmi na Kopaninách. Na počátku jsem truchlila a stýskala si po Ořešíně, kde jsem začínala jezdit na koni a zažila jsem tam spoustu nádherného. Pořád jsem z toho byla rozpačitá, ale pak to přišlo. Šla jsem pro Azalku do výběhu, zavolala jsem „Azalko“ a nic. Znovu jsem zavolala „Azalko, Churadeeee“ a najednou jsem slyšela dusot a nic. Dusot byl hlasitější a hlasitější, ale koně vidět nebylo.(to se stává běžně…pozn.red.) Tak poslouchám a koukám a najednou se proti mně z křoví vyřítí stádo Azalka, Churad, Trixie a Bowie. Cválají proti mně a já zažívám pocit naprosté nádhery a štěstí. Abyjste pochopili, 15 ha na 15 koní, to je něco. Když se kůň rozhodne, že nepřijde na zavolání, tak můžu pobíhat po výběhu jako potrefená a mám smůlu. (což je docela časté..pozn.red.) Konec výběhu v nedohlednu. Mají ve výběhu rybník, lesík, prostě paráda. Takže koně v pohodě, ale co lidi? Na začátku s některými osůbkami pár konfliktů, byli jsme „vetřelci“. A pak se to usadilo a my získávali nové a nové zážitky – puťáky na koních, jízdy na čtyřkolce, neskutečné grilovačky a „alkoholové“ dýchánky, jízdy traktorem, jízdy na pneumatice (na sněhu) za autem či koněm, jízdy na lyžích za autem a koněm, účelné přehánění stáda krav. Prostě úžasné řádění. Mám to místo ráda včetně jeho lidských i koňských obyvatel. Těžko si člověk dokáže představit větší přírodní nádheru než to, když ráno vstanete a koukáte na koně pasoucí se na protějších kopcích nebo ležící a hřející se v paprscích vycházejícího slunce. Miluju to. A taky je fajn, když vstanete a máte kolem sebe lidi, které máte rádi. No, každý máme někdy své dny, ale o to je to zajímavější.

Taky nám zůstali věrní někteří ořešínští. Jezdí k nám na vyjížďky a jiní k nám zase plánují jarní a letní puťáky. Apropo, už se těším na jaro. Broňa básní, jak je to nádherné, když stromy ve výběhu kvetou.(má pravdu…vypadá to jako bílá zima, jen teplejší a bzučící včelkama…nádhera…pozn.red.). Moje první jaro na Kopaninách. Copak nám všem asi přinese? Chtěla bych novou lásku, ta mi ještě chybí. Tak třeba možná někdo zavítá na Kopaniny a už neodejde

Ranč KopaninyRanč Kopaniny